Where the Light Dies

 „V hlubinách lesa temnota vládne,

mou odvahu strach napadá,

cítím, jak tělo i duše slábne,

v tom do listí se propadám.“

„Nejhorší není ztratit cestu z temnoty. Nejhorší je zjistit, že temnota zná cestu k tobě.“ 🖤

Tam, kde umírají světla

Les mlčel.

Ani jediný pták nenarušoval děsivé ticho a mezi černými kmeny stromů se plazila mlha, hustá jako dech mrtvých. Dívka běžela, dokud jí plíce nezačaly hořet a nohy ji přestaly poslouchat. Za zády slyšela kroky. Pomalé, pravidelné… a přesto pokaždé blíž.

Věděla, že se nesmí ohlédnout.

Říkali jí, aby nikdy nevstupovala do lesa po západu slunce. Říkali jí, že tam žije něco, co nemá jméno, něco, co si vybírá lidské duše a živí se jejich strachem. Jenže ona tehdy nevěřila pohádkám. Nevěřila ani varováním staré ženy, která jí před smrtí sevřela ruku a zašeptala:

„Až tě les zavolá tvým vlastním hlasem, neodpovídej.“

Teď už chápala.

Z mlhy se ozval její hlas.

„Pomoz mi… prosím…“

Dívka ztuhla. Ten hlas zněl přesně jako ona sama. Stejný třes, stejné zoufalství, dokonce i ten nepatrný vzlyk, který se jí vždy dral z hrdla, když měla strach.

Pak spatřila mezi stromy postavu.

Stála nehybně, s tváří skrytou ve tmě.

„Kdo jsi?“ zašeptala dívka.

Postava naklonila hlavu.

„Ty přece víš.“

Vtom se země pod jejíma nohama zachvěla. Kořeny se začaly vynořovat z mokrého listí jako prsty mrtvých, ovíjely jí kotníky a táhly ji dolů. Padla na kolena, nehty zarývala do hlíny a naposledy se pokusila vykřiknout. Les však její hlas pohltil.

A tehdy spatřila tvář té bytosti.

Byla to její vlastní tvář. Bledá, bez života, s očima černými jako bezedná studna.

„Děkuji,“ zašeptala její dvojnice. „Čekala jsem tak dlouho, až mi někdo otevře cestu ven.“

Dívka pochopila příliš pozdě.

Les si nebral její život.

Vyměňoval si s ní místo.

Když se následujícího rána první paprsky slunce dotkly stromů, vyšla z lesa mladá žena s klidným úsměvem a očima jasnýma jako letní obloha. Nikdo si nevšiml, že její stín kráčí opačným směrem.

A hluboko mezi kořeny, pod vrstvami mokrého listí, zůstala dívka uvězněná ve tmě.

Stále dýchala.

Stále plakala.

A každou noc volala o pomoc hlasem, který už nikdo nedokázal rozeznat od šepotu větru.

Protože les nikdy nezapomíná. A co jednou pohltí, to už nikdy skutečně nepustí.